Britlogo

úterý, 31. srpna 2004

Poslední tango v Bristolu

Je čas kopat hrobeček tomuto blogu... Ačkoliv jsem se to snažil oddálit jakkoliv se to dá, mám to tady spočítané a vracím se domů. Únikový plán, jak si to tady prodloužit na neurčito mi bohužel nevyšel, zato mám ale ve sbírce další historku a zkušenost o tom, že "šaty dělají člověka". Když jsem jel domů na Vánoce, vyplodil jsem seznam na co se doma těším... Ne že by byl takový problém ho sestavit i teďka, ale nějak mám pocit, že seznam s položkami, co mi bude chybět a scházet z Bristolu je nějak delší...
Je paradoxní, že je strašně jednoduché najít jakýkoliv návod na to, jak si blog otevřít a začít psát. Nějak už ale schází rady, jak jej důstojně a elegantně ukončit. Určitě je slušné poděkovat čtenářům za jejich přízeň, takže děkuji! No, asi to celé uzavřu takovou osobní hitparádou...
1. Keane - This Is The Last Time
2. Ryan Adams - Anybody Wants To Take Me Home
3. Brandy - Should I Go
4. Myslovitz - Postcard From An Airport
5. Damien Rice - Prague
6. Lostprophets - Last Train Home
7. Doves - There Goes A Fear
8. The Ecstasy Of Saint Theresa - I'm (Not Really) Optimistic
9. Franz Ferdinand - Come On Home
10. British Sea Power - A Lovely Day Tomorrow

00:08 [Trvalý odkaz] [ Normálnosti ] Názory Počet názorů

pondělí, 30. srpna 2004

Zatracená noční dřina

V pátek jsem absolvoval svou poslední šichtu v B+Q. Nemůžu říct, že bych se nechal nějak zvlášť podat nějakým emocím, přece jen tahle práce patřila do typu "už vím, čím se nechci živit". Největší krizi jsem měl zhruba před 2 měsíci, ale nakonec jsem svůj poslední den zakončil dokonce jednou přesčasovou hodinou! Když se ohlédnu zpět, nebylo to zas tak špatné, první 3 měsíce dokonce poučné, pak už se to zvrtlo do nudné rutiny, ale přesto jsem BQ rád za to, že jsem se potkal s dalšími lidmi, měl dokonce větší možnosti s nimi mluvit anglicky než na universitě a díky místnímu rozhlasu jsem tu a tam objevil nějaké nové hudební úlovky. No a jasně - pomohlo mi to tu ustát poněkud vyšší životní náklady.
Spolupracovníci (a obzvláště stálí zaměstnanci) se taky nějakým sentimentem nezatěžovali, spíš jediné co je zajímalo, jestli jsem dodržel anglický zvyk při odchodu z práce - a koupil koblihy. No a když si Britové vždycky na ty tradice tak potrpí, nedovolil jsem si je ignorovat...




23:41 [Trvalý odkaz] [ Normálnosti ] Názory Počet názorů

pátek, 20. srpna 2004

Slunce, seno, erotika

Jeden z hlavních důvodů, který jsem uváděl jako argument pro to, že tu zůstávám trošku déle bylo mé tvrzení, že se chystám podívat se do Skotska. A kupodivu nezůstalo jen u planého plácání a já se skutečně vydal směrem na sever.
Letadlo do Edinburgu vyšlo cenově stejně jako 12-hodinová cesta autobusem, takže nebylo co rešit. Jenže odlet byl stanoven na 7h ráno - dostat se jen do centra města v tuto dobu je městkou dopravou nemožné, k tomu jsem vyšel pozdě, takže asi v jedné třetině cesty pěšky jsem si na sebe ušil hned ze startu menší stresovou situaci, kterou jsem musel řešit svezením se zbytku cesty taxíkem, abych stihl autobus na letiště.
Edinburgh mě z celého výletu okouzlil nejvíce, městem vládne magická atmosféra, která byla ještě více umocněna právě probíhajícím mezinárodním festivalem, který se skládá z ruzných částí - já jsem přijel v době Fringe festivalu - série street performancí a divadelních představení.
Další den jsem věnoval prohlídce města St. Andrews, které je v tuto chvíli známo hlavně tím, že zde studuje Princ William, ale jinak se městečko na pobřeží může pochlubit zřízeninou hradu a katedrály. Z původní plánované cesty do Stirlingu následující den sešlo z důvodu neexistence autobusového spojení v nedělní době, takže jsem alternativně zařadil do programu Glasgow, které mi svým pravítkem narýsovaným půdorysem ulic připomnělo Ameriku (včetně malých smradlavých postranních uliček). Odpoledne jsem vyrazil autobusem směrem ještě více na sever do Inverness. Odtud jsem si zaplatil výlet na obhlídku nedalekého Loch Ness jezera spojeného s projížďkou lodí.
Tři noci jsem strávil v invernesském Ho Ho Hostelu. Hned první noc mě sice překvapilo, že se jako jedinný z osmi postelového pokoje ukládám ke spánku před půlnocí. Za nedlouho se ale dostavil nocležník z postele nade mnou v doprovodu nějaké slečny. Nejdříve jsem z útržků jejich konverzace pochytil, že hluboce a trochu rozdílně řeší svoje vzájemné citové postavení, ale zanedlouho došlo k neodiskutovatelnému vyřešení, neboť to nademnou začalo mlaskat a postel se začala hýbat v pravidelných frekvencích sem a tam... Po chvíli se ale vyskytl menší problém, kdy dotyčná slečna zprvu nemohla najít své spodní prádlo. A co jsem dělal celou tu dobu já? Samozřejmě jsem předstíral hluboký spánek...
Poslední výlet jsem si udělal do městečka Thurso ležící na úplném severu, jehož pobřeží je lemováno dramatickými skalisky. Cesta vlakem trvala 3,5 hodiny, když jsem dorazil na místo, zpočátku travnaté pastviny kolem pobřeží ve mě nevzbuzovaly naděje, že uvidím nějakou dramatickou scénerii, ale stačilo pár kilometrů směrem ke Scrabster a našel jsem to, co jsem hledal. Do Thurso jezdí jen 3 vlaky za den, když jsem čekal na posledni zpět do Inverness, zarazil mě pobíhající průvodčí, který neustále počítal, kolik lidí čeká na nástupišti. Záhy nám asi 8 lidem oznámil (teda spíše hlavně mě, místní nevypadali nějak překvapeně), že po vzoru "máme zpoždění, nezastavujeme" vlak zastávku v Thurso vynechá, takže jsme byli nasměrování před nádraží, kde nás 2 taxíky dovezly do další stanice. Zpoždění jsme se stejně nevyhnuli a další jsme nabrali v momentě, kdy se v průběhu cesty strhla v dalším vagóně jakási hádka či rvačka, vlak zastavil a čekalo se, než přijede policie. Cesta zpět se tak nakonec vyšplhala na nějakých 5 hodin.



01:12 [Trvalý odkaz] [ Normálnosti ] Názory Počet názorů

středa, 4. srpna 2004

Malá mořská víla

Spontálnost člověka občas zanese do zajímavých míst. Už dlouho se nám v naší bristolské domácnosti honily myšlenky typu "levné letenky" + "výlet mimo Británii", takže když přišla slevová akce od Easyjetu, tak nějak automaticky padla volba na Kodaň. Proč zrovna tam jsme sice si sami nedokázali zodpovědět ještě ani den před odletem, ale o to více jsme se později plácali po zádech, že to byla dobrá volba.
Cesta trvala asi 2 hodinky, vybaveni adresou našeho hostelu jsme nejistě nastoupili do předepsaného autobusu, kde nás řidič autobusu odzbrojil svou o třídu lepší angličtinou než byla ta naše všech dohromady. I později jsem si ověřil známý fakt, že ve skandinávských zemích tímto jazykem vládne velice široká masa populace. K večeru jsme se rozhodli "projít do centra", spíš abychom zjistili jak je to daleko, než že by jsme začali se skutečnou prohlídkou. Když jsme strávili víc než hodinu cestu pěšky tam a zpět, usoudili jsme, že bude lepší neškudlit, šetřit síly a radši jet další den autobusem. Tenhle plán nám sice vyšel, ale jen jeden den, protože hned ten následující řidiči stávkovali zrovna na té lince, která nás měla dovést do středu města. Historické centrum Kodaně jsme si za ty 3 dny prolezli křížem krážem, osobně mě uchvátily všudypřítomné cyklistické stezky a možnost půjčit si kolo zdarma! Stačilo jen mincí (podobně jako s košíky u supermarketů) si odemknout kolo a poté je nechat na jednom z mnoha míst v historickém středu města.
Zpestřením našeho výletu byl jednak půldenní výlet do nedalekého švédského Malmo (pouze půl hodiny vlakem přes most) a dále sledování fotbalového zápasu ČR - Řecko v kodaňském sport baru. Vzhledem k nakládačce, kterou dostal dánský tým pár dní nazpět jsme sice měli trošku obavy, jak moc projevovat náklonnost k našemu týmu, zprvu se mi dle reakcí dokonce zdálo, že spíše osazenstvo baru fandí nám, ale po tom nešťastném rohovém kopu z reakcí jasně vyplynulo, že byli rádi, že jsme "taky" nepostoupili...



15:23 [Trvalý odkaz] [ Normálnosti ] Názory Počet názorů

sobota, 24. července 2004

Lepší pozdě nežli později

Jsem si dobře vědom, že červenec je na nové příspěvky na blogu poněkud chudý. Ačkoliv by se dalo vymluvit na obvyklé důvody - všeobecný propad aktualizace internetu během léta nebo okurková sezóna - opak je pravdou. Spíše se nasbíralo tolik věcí najednou, že už nevyšel čas na to o tom nějak poreferovat. Nejčerstvější novinka je, že jsem se přestěhoval do nového domu neboť mi už skončila ubytovací smlouva na universitní ubytování. Formálně jsem taktéž uzavřel svůj projekt, takže teoreticky nemám žádné závazky (zato spoustu plánů). Slibuji si, že se v následujících dnech aspoň částečně vrátím k uběhnutým událostem.

14:16 [Trvalý odkaz] [ Normálnosti ] Názory Počet názorů

pátek, 23. července 2004

Ještě lepší než dovolená

Už od svých gymnaziálních let, kdy jsem si přestal kupovat Bravo a začal číst Rock&Pop jsem si vytvořil závazek do budoucnosti, že "až budu trochu starší, tak se tam jednou určitě pojedu podívat..." Čas plynul, asi před dvěma lety v hospodě s Jiskríkem jsme si řekli, že by bylo možná už na čase a díky mému pobytu v Anglii myšlenka dostala konkrétní rozměry. Osud se nám sice snažil hodit klacky pod nohy, ale ustáli jsme to...
Odjezd byl stanoven na večer čtvrtek 24.6., Jiskrík dorazil z Prahy letadlem se zpožděním, ani se v Bristolu dlouho neohřál a speciálním autobusem, do kterého se člověk bez vstupenky nedostal jsme vyrazili směrem na Pilton village. Během cesty sice probíhal ostře sledovaný zápas Anglie - Portugalsko, ale na osazenstvu se nějaký průběh zápasu neprojevoval. U vchodu člověk musel projít asi třemi kontrolami, nasazování stužky na ruku připomínalo spíše popravu (podvléct ruku pod zábradlím a mírně se přikrčit), ale pak už se nám otevřel ten neskutečný prostor. Protože se už stmívalo, rychle jsem směřovali dále "do vnitrozemí" najít nějaké vhodné místo pro stan - procházeli jsme kolem velkoplošné obrazovky v momentě, kdy Anglie srovnala v prodloužení na 2:2 a řeknu vám, ten výkřik radosti, to bylo jako být na stadiónu tisíce kilometrů jinde. Intuice hnala Jiskríka směrem do kopce nalevo od hlavního pódia (Pyramid stage), stan jsme postavili na Michaelově louce, kousíček od domku hlavního organizátora Michaela Evanse. Až ráno jsme zjistili, že ačkoliv jsme byli "Glastonbury Virgins" (termínus technikus), tak k vodě to nebylo daleko, k hlavními pódiu taky ne a přitom na klidném místě.
V pátek oficiálně festival začal v 11 hodin, naše kroky směřovali na Pyramid Stage, které otvírali norští Ralph Myerz and the Jack Herren a ti okamžitě se svou typicky severskou interpretací taneční hudby dostali do našeho hudebního hledáčku. Zpěvák Conor Oberst z Bright Eyes vypadal sice, že se co chvíli asi psychicky složí a i jeho písničky jsou pravděpodobně vhodným soundtrackem pro horkou koupel s připravenou břitvou na stoličce... Jenže to já moc rád, takže další nové jméno na seznamu. Kapelu Wilco jsem objevil minulý rok díky festivalu v Karlových Varech, kde se promítal film I Am Trying To Break Your Heart, pojednávající o jejich strastiplné cestě k úspěchu. Ale ruku na srdce - nebýt toho filmu, tak budou jen jednou z mnoha US-garage-blues-rock kapel. Druhá deska se Nelly Furtado moc povedla a když si vzpomenu, že jsem slyšel nějaké její živé vystoupení několik let nazpět, zlepšila se i na koncertech.
Badly Drawn Boy pořádal k propagaci své nové desky tajné turné po vybraných hospodách napříč britským kontinentem a ve čtvrtek těsně před odjezdem autobusu směrem na festival jsme zjistili, že ten den byl právě v Bristolu. Vzhledem k narvané hospodě jsme jeho vystoupení vzdali, stejně následující den totiž zaskakoval na Other Stage za omluvené australské retro-rockery Jet. Snow Patrol ještě před půl rokem hráli ve striptýzových klubech, v Glastonbury je čekal početný dav a singlovku "Run" s nimi zpívali všichni. Vystoupení Franz Ferdinand se nepříjemně krylo s PJ Harvey na Pyramid stage, ale v první polovině odehráli svoje nejlepší skladby (ze svých lepších) a refrén písně Jacqualine se rázem stal synonymem pro celý víkend... U PJ Harvey jsme tedy nestihli prezentaci jejího nového materiálu, který stejně nemám naposlouchaný, takže jsem tak jak tak kvitoval lovení v archívu. Oblečená do šatů s motivy Spice Girls a s ostře růžovými lodičkami vypadala ďábelsky. Kings Of Leon hráli minulý rok ve stanu pro nováčky, uběhl rok a už pěkně stojí na hlavním pódiu. Jejich texasko-jížanský rock sice moc známky progresivity neprokazuje, ale to teď holt letí.
Páteční večer uzavřeli Oasis. Ačkoliv nám hudebně přešlapují na jednom místě, já ty kluky ušatý mám pořád rád. Liam si to přikráčel se svou typickou pózou "Jsem nový John Lennon / Bono je bůh, já jsem jeho syn / Dneska večer jsem rock'n'rollová hvězda/", s blížícím se výročím vydání debutového alba (a s nepřímo vyřčeným přiznáním, že to je jejich nejlepší deska) se věnovali hodně Definitely Maybe a i dokonce na Wonderwall došlo. Dvě nové skladby naznačily, že se od nich nedá nic jiného čekat, než jen na melodické písničky ve stejném stylu.
Už od 7 hodin sobotního rána bylo slyšet neustálé bubnování kapek deště na stěny stanu a nepříznivá předpověď počasí pokračovala i během dne. A co udělá kombinace deště, hlíny a masy 160 tisíc lidí ? No přece pověstné glastonburské bahno... Ze začátku člověk našlapuje zlehka, při prvních cákancích na kalhotách ještě nadává, ale po hodině nezbývá než se s tím smířit a užívat si to. I když i tady existují nějaké hranice a schválně se klouzat po bahnitém kopci nebo se navzájem shazovat do bláta, na to žaludek nemám. Díky dešti se tedy sobotní program trochu zredukoval a polovinu dne jsme strávili poslechem ozvěn z hlavního pódia a vařením na lihovém vařiči (Jiskrík dodal hardware, já palivo do reaktorů). Ze stanu nás dostali až Scissor Sisters, kteří si radši sundali boty, aby se na pódium nepřizabili, jak jim to klouzalo. Keane byli skupinou lidí ze showbusinessu označeni titulem, že právě jim bude patřit rok 2004. A že v nich něco neskutečného je dokázalo i to, že jako jediným se během jejich vystoupení rozestoupily mraky a sluníčko si vyslechlo jejich piánové hitovky. Starsailors na hlavním pódiu potvrdili svoje kvality, aspoň na půlku vystoupení The Killers v New Tent jsme se prodírali bahnitým terénem, abychom dorazili k absolutně narvanému stanu, ze kterého diváci přetékali několik metrů do všech stran. O těch ještě počítám uslyšíme... Hudba Damiena Rice se spíše říká o klidnější klubové prostředí (nebo aspoň stanové), jenže to by ho nemohlo mít tolik lidí rádo. I když paradoxně nakonec největší aplaus si zasloužil za zakoponování Creep od Radiohead do své písně a zvláště odzbrojující coververze Seven Nation Army od The White Stripes v podání jeho kapelové violočelistky.
Paul McCartney je sice živá legenda, každý si během svého života snad prošel aspoň krátkým obdobím osobní beatlesácké mánie, ale ten večer mě to nějak neoslovilo, jeho sólovou kariéru nemám naposlouchanou a nezachránilo to ani lovení v broučích vodách. Po šesti písních bylo na čase říci Paulovi pá, pá a radší jsme se přesunuli směrem k Basement Jaxx. Ti svoje vystoupení zajímavě zkombinovali jako koncert a DJské vystoupení a ačkoliv na Other stage chybí velkoplošné obrazovky, jejich světelná a vizuální show jen podpořila roztančenou atmosféru.
Neděli otevřeli Razorlight, potom jsme se rozhodli, že prozkoumáme aspoň část toho rozlehlého areálu a šli se podívat do Green area, což je takové hipísácké místo (i podle věkových skupin) plné Greenpeace stánků, korálkových obchodů apod. Celkově je atmosféra festivalu oproštěna od nějaké komerce, nikdo vám nestrká miniukázky svých produktů a všude se propagují pouze dobročinné organizace typu Make Trade Fair, Wateraid, Oxfam apod.
Mladičká Joss Stone vystupovala na festivalu hned dvakrát, my jsme ji zastihli na velkém pódiu, Supergrass zaskočili za drogami zmítanými The Libertines, potom jsme se vydali na nejdelší tůru do Acoustic Tent na Suzanne Vega, při zpáteční cestě jsme chytili konec vystoupení v Británii kultovního Morrisseyho (aka britský Gregory Finn). V té době končilo utkání ČR-Dánsko a my jsme nervózně čekali na objednané zpravodajství, pozitivní výsledek v nás vyvolal vlnu nadšení, co na tom, že jsme na tom poli skákali jediní a Angličany v té době už nějaké mistrovství vůbec nezajímalo. Zakončení od Muse mělo pořádné grády, je až neskutečné, jak Matthew Bellamy dokáže stíhat hrát na klavír, mučit svou kytaru a ještě k tomu zpívat.
Cesta zpátky do Bristolu následující den se celkem protáhla, ačkoliv se snažili pořadatelé dav formovat do řad k autobusům směřujících do různých koutů, čekaní na autobus se protáhlo na více než dvě hodiny a skoro stejnou dobu zabrala i cesta zpět. Festival v Glastonbury měla být jedinečná akce a naplnění dávného snu, avšak s jídlem roste chuť... A zvláště, když se proslechlo, že příští rok bude hlavní hvězdou skupina, kde číslovka 2 a písmenko U hraje důležitou roli...



Související:
Zázraky se dějí
Glastonbury 2004

02:23 [Trvalý odkaz] [ Kulturnosti ] Názory Počet názorů


Archív

Kategorie

Co mi zní v uších:

RSS version
TXT version

counter